Opravdové přátele rozdělí jenom smrt, nikoliv osud.

26. kapitola

13. září 2012 v 17:00 | Seryn |  ○ Thopmsonovic holka
Čao všichni. Mám pro vás překvápko! Je tu další kapitola. Ne, vážně nechci vědět, kdy jsem sem dávala poslední. Chtěla jsem ji sem hodit už v srpnu, ale nějak pořád nebyl čas. Azačátek školnho roku je hektický. Hodně. V úterý jsme se konečně dozvěděli, z čeho vůbec budeme maturovat. A já nevím jestli se mám rozhodnout pro angličtinu nebo matiku. Všechen svůj čas věnuju škole, ale budu se snažit, abyste nečekali zase tak dlouho jako teďka. Věřím, že se najde nějaká hodina během vyučování, kdy budu moct psat.
Já se loučím, jdu se snažit udělat si maturitní otázku do angliny, na které pracuju celý den a mám tak deset vět, možná ani to ne.
Tak pěkně komentujte, ať mám radost.
Seryn
P. S. Ignorujte chyby, nemám sílu to po sobě číst.


Za sebou jsem slyšela kroky. Snažila jsem se ještě zrychlit, ale běžela jsem na max. Všude byla tma, viděla jsem možná tak metr před sebe. Zahla jsem vlevo, pak zase vpravo do uličky. Ta byla celkem dlouhá a konec ulice byl osvětlený. Sakra, sakra, sakra! Zakopla jsem o něčí tělo a spadla na rozbahněnou cestu. Rychle jsem se zase zvedla a utíkala dál. Na konci ulice, kam jsem mířila, se objevila nějaká postava. Kruci!

o 36 hodin dříve

Letos ten sníh moc dlouho nevydržel. Ani není konec ledna a sníh už roztává. Najednou se mi kolem pasu obmotaly něčí ruky.
"Dobré ráno, sluníčko. Nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě dotyčný, jehož poznám po hlase. Opřela jsem se zády o jeho hruď, svoje dlaně dala na jeho a dál se dívala z okna.
"O sněhu."
"O sněhu?"
"Jo. Všiml sis jak letos taje hrozně brzo? Vůbec bych se nedivila, kdyby v tom měla prsty na můra v růžovém. Určitě nemá ráda zimu, tak ho likviduje."
"Ropucha? Ta by takové kouzlo nezvládla. Je na to moc blbá."
"To je pravda. Vyřídíš něco svému dvojčeti?"
"A co?"
"Uvědomte si oba dva, že vás od sebe rozeznám."
"A?"
"Frede, nech té komedie jo?"
"Sakra. Jak jsi to poznala? Vždyť ses na mě ani nepodívala."
"Za prvé. George mi neříká sluníčko. Za druhé. Dneska jsme se spolu už viděli, tak by mi neříkal dobré ráno. A za třetí. Když bysme se neviděli, tak by mi dal pusu. Navíc to, že si vezmeš jeho náramek, neznamená, že si tu budete měnit identity."
"Sakra. Tak nic no."
"Ale jinak dobrý pokus. Kolik holek vám na to už skočilo?"
"Až na tebe všechny."
"I Ginn?"
"To je naše sestra."
"A?"
"Ta nás rozpozná tak jak ty. A nikdy jsme nepřišli na to, jak."
"Žije s vama čtrnáct let nebo kolik. Myslíš, že za tu dobu by si vás pořád pletla?"
"Hm. Taky pravda."
"No nic. Jdu na snídani. A vyřiď mu to."
"Jasně, jasně."

"Máš se co nejdřív dostavit k Brumbálovi," oznámila mi Ginn, jen co jsem si sedla ke stolu.
"Nevíš co chce?"
"Nevím. Odchytla si mě McGonagallová, když jsem šla sem, že ti to mám vyřídit."
"Dík. Ať je to co chce, snídaně má přednost," zakousla jsem se do koblihy. Když do Velké síně vešli Fred a George, zamračila jsem se. Ginn to zpozorovala.
"Co se děje?"
"Nic."
"Už to na tebe zkoušeli," docvaklo jí to.
"Tys to věděla?"
"Párkrát jsem je viděla."
"Proč si mi to neřekla?"
"Myslela jsem, že to na tebe nezkusí, když je poznáš."
"Hm."
To už ti dva došli k nám a sedli si. Ani jsem se na ně nepodívala a dál si upíjela svoje kakao a jedla toasty.
"Tady je bobřík mlčení?" zeptal se po chvíli George.
"Ne, proč?" odpověděla Ginn.
"Když jsme vás viděli, tak jste tu živě debatovali, a teď takové ticho."
"Možná to bude proto, že snídáme."
"Ty se na mě zlobíš?"
"A ty se divíš?"
"Šak to byla jenom sranda."
"Jo sranda. Hrozně veliká."
"Co ti tak vadí? Že jsme si z tebe chtěli vystřelit?"
"To by mi nevadilo. Vadí mi, jakým způsobem jste to udělali. Tady jde vidět, jak mi důvěřuješ."
"Ale já ti věřím!"
"Jo a proto se Fred vydával za tebe."
"Ale-"
"Ale nic. Jdu pryč," hodila jsem zpátky na talíř toast a odešla. Byla jsem naštvaná. Neměla jsem na nikoho náladu. Pak jsem si vzpomněla na Brumbála. V duchu jsem zanadávala a vydala se k němu do pracovny.

Nakonec mě návštěva u ředitele potěšila. Dozvěděla jsem se, že mamka mě chce doma na pár dní, když nám to přes Vánoce nevyšlo. A jelikož máme moc hodného ředitele, tak tu malou návštěvu domova povolil. Okamžitě jsem běžela do pokoje, zbalila si pár nezbytností, napsala Ginn vzkaz, aby neměla strach, a zase běžela zpátky do ředitelny. Dávala jsem si po cestě pozor, abych nenarazila na svoji milovanou profesorku Ropuchu. Něco mi říká, že kdyby se to dozvěděla, tak by nebyla moc nadšená. Stejně se to dozví, ale to už budu pryč. Oficiálně budu podstupovat nějaké vyšetření u Munga, jestli jsem se uzdravila. Neoficiálně budu mít druhé Vánoce. Zároveň jak jsem byla u Brumbála, řekla jsem mu, co se stalo o Vánocích. Nebo spíš ukázala. Nějak se mi to nechtělo popisovat, tak se podíval na vzpomínku. Když ji viděl, tvářil se velmi vážně. Dokonce zavolal i mamku, aby ji viděla, a pak začali diskutovat, co by se dalo dělat. Nijak jsem do diskuze nezasahovala. Chtěla jsem jen odplatu. Nakonec jsme se dohodli na podání žaloby nebo něco na ten způsob. Okamžitě jsme se vydali na ministerstvo a strávili tam nějaké dvě hodiny. První nám nechtěli věřit. No jo. Popletal a ten jeho přístup Volďas-už-není. Ale po dlouhém přesvědčování nám uvěřili. Nebo spíš po tom, kdy jsem podstoupila výslech pod veritaserem. Bezprostředně po výslechu vyrazili bystrozorové pro Malfoye seniora a mě pustili domů s tím, že už mě nebudou potřebovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 13. září 2012 v 23:47 | Reagovat

asi jsem vážně děsnej sklerotik, když pořád nevim o co go, nevadí, to jak si poradila s dojčátkama se mi líbilo, jen do nich!

2 Rogue Rogue | Web | 15. září 2012 v 12:49 | Reagovat

Maturita. Br. A to se mi nějak nebezpečně blíží :-!
Ke kapitole můžu pět jen chválu a  doufat, že se brzo  najde nějaká ta hodina,, o ktreré to budeš moc napsat! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama