Opravdové přátele rozdělí jenom smrt, nikoliv osud.

9. Kapitolka

1. února 2010 v 21:48 | Seryn |  ○ Thopmsonovic holka
Omlouvám se, že kapitola je tu až teď, ale předtím nebyl vůbec čas. Uzavírali se známky, takže jsem se musela učit, jela jsem na lyžák, měla angínu, teď je plesové období a kapitolu jsem dopsala teprve před pár minutama...
Ale mám pro vás dobrou zprávu. Desátou kapitolu mám už napsanou (nevím jak se mi to podařilo, ale byla na světě dřív než devátá), ale předtím než ji zveřejním se musí uvolnit Shig, aby si ji přečetla, což bude nevím kdy, protože má teď plný program. Ale třeba ji přinutím... :) Navíc mám teď týden prázdniny, takže se možná budu věnovat psaní. Jediné, co po vás chci, jsou komenty. To znamená bojový úkol pro vás: komentovat, komentovat, komentovat.. :D
A nezapomeňte, že první koment vybírá další kapitolu... ;)
Seryn




Do šesti zbývalo ještě půl hodiny, když jsme došli domů. Vydali jsme se každý do svých pokojů. Nové věci jsme s Ginn nechaly na posteli a šly jsme si zabalit. Dokonce jsme přeslechly volání paní Weasleyové, ať přijdeme na večeři. Po půl sedmé se ozvaly naše žaludky. Do kuchyně jsme vletěly celé vysmáté. Ostatní, co tam byli, se jenom po nás podívali a pokračovali v předchozí konverzaci, jako bychom je nepřerušili.

"Zůstalo ještě něco na večeři?" zeptala jsem se mamky.
"Myslím, že se to všechno snědlo," odpověděla mi.
"A to máme zůstat o hladu?"
"Máte chodit včas na večeři. Tobě sem to říkala nespočetněkrát."
"A věci se nám asi sami zabalí, že? Dem si něco udělat, Ginn."

Otevřela jsem lednici. Nic moc tu už nebylo. Není se čemu divit. Zítra jedem už do Bradavic. Ale teď mám hlad. Takže, co nám tu zbylo? Vajíčka, máslo, vajíčka, nějaké maso, zase vajíčka... Takže to vyhrály vajíčka. Ale co z nich? Nakonec jsme si udělaly volské oko s bohatou přílohou. Samá zelenina, slanina... Byla jsem zvyklá si dělat večeři, protože pokaždé, když jsem došla pozdě, mi ji snědl... Sakra, sakra, sakra! To už je podruhé za dnešní den, co jsem si ho připomněla.
Začala jsem do sebe házet večeři, abych byla co nejdřív v pokoji. Asi o pět minut později jsem vběhla do pokoje a usadila se na posteli. Kolena jsem si přitáhla k bradě. Po tváři mi začaly téct slzy při vzpomínce na Willa. Ani nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla. Svět jsem začala vnímat až když došla do pokoje Ginn. Na nic se neptala a jako správná kámoška mě objala. Byla jsem jí za to vděčná. Navíc ona ví, že jí to řeknu. Časem, ale řeknu.

"Nemusíme tam dneska jít jestli nechceš," řekla Ginn. Narážela na to překvápko dvojčat. Záporně jsem zakroutila hlavou.
"Ne. Potřebuju se nějak rozptýlit. Navíc jsem moc zvědavá na to, abych to odvolala. Pojď, jdem se nachystat," oznámila jsem jí a šla si do koupelny umyt obličej od slz. A pak začaly přípravy.

Vzala jsem si riflovou sukňu, která sahala do půlky stehen, bílé tričko s barevným potiskem s širokýma ramínkama a hlubokým výstřihem, černé bolerko s rukámek k loktu a černobílé balerínky. Ginn si vzala riflové kraťásky do půlky stehen, zelené tričko se stříbrným potiskem a o něco menším výstřihem než já, tenkou žlutou mikinu a černé balerínky. Vlasy jsme si daly obě do culíku. A namalovaly jsme se stylem řasenka a lesk stačí. Pět minut před osmou jsme usoudili, že je čas jít. Já jsem si vzala ještě nějaké peníze.
Opatrně jsme vykoukli z pokoje, jestli někde někdo není. Naštěstí nikde nikdo. Tak jsme se rychle přesunuly ke schodům. Potichu jsme sešly dolů a k tomu jsme přidali ještě jedno patro. Tam už nás štěstí začalo opouštět. Někdo totiž scházel dolů. Rychle jsem vzala Ginn za ruku a v největší tichosti a rychlosti jsme přeběhly do pokoje na konci chodby. Kroky směřovaly směrem ke kuchyni, takže za chvíli tu byl zase klid. Tak jsme se opět vyplížili směrem k domovním dveřím. Naštěstí pro nás už nikoho nebylo vidět ani slyšet. V pořádku jsme se dostali přes domovní dveře a potichu je zavřely. Šly jsme do stínu stromů, které rostli u vedlejšího domu. Kdyby někdo se chtěl jít nadýchat čerstvého vzduchu v tuto hodinu. Sice je to nepravděpodobné, ale náhoda je blbec. A pokud mají na nás dojít, tak co nejpozději nebo nejlépe vůbec.
Po chvíli se otevřely domovní dveře. Rychle jsem si stoupla tak, aby nebylo vidět Ginn a zároveň zády ke dveřím. Ginny se nenápadně podívala a pak si oddechla. Otočila jsem se tedy a spatřila Freda a George.

"No konečně jste tady. Kam se de?" zeptala jsem se.
"Ale nějaká nedočkavá, ne? Řeknem jim to, Frede? Nebo si to necháme pro sebe?"
"Neprovokuj mě. Mohlo by to špatně dopadnout pro tebe," oznámila jsem mu se zúženýma očima.
"Radši jim to řekni. Podiv se na Cath. Vypadá nebezpečně," odpověděl mu se smíchem Fred.
"No dobře. Jdeme do jednoho baru zapit prázdniny," slitoval se George.
"Tak jdeme ne? Nebo ještě na někoho čekáme?" ozvala se Ginn.
"Můžem vyrazit," oznámili nám společně.

Do baru jsme došli asi po dvaceti minutách. Zabrali jsme jeden box kus od dveří.
"Tak co to bude, dámy?" zeptal se rádoby zdvořile Fred.
"Ehm, ehm," odkašlal si George.
"Ty si zajdi sám," řekl mu s úsměvem Fred. Ginn se už začala smát, já pomalu taky.
"Frede, buď hodný na bratra a dones mu vodku. Mě taky vodku a k tomu pomerančový džus. Co si dáš ty Ginn?"
"Co mi poradíš experte?" zeptala se.
"Frede, dones třikrát vodku a dvakrát džus pomerančový jo?" objednala jsem s andílkovskou tváří. Fred se začal smát, ale šel pro to. Za chvíli se vrátil a každému dal vodku.
"Tak na prázdniny," řekla Ginn. Ostatní jsme to zopakovali a pak jsme to do sebe kopli a zapili to.
"De se tančit," oznámila jsem jim. Ginn se zvedla, já vzala dvojčata za ruku a dotahla je na parket. Začali jsme tančit na různé písničky. Když jsme se trochu vyblbli, šli jsme si objednat panáka, pak zase vytančit nebo si odpočinout. Prostě jsme si poslední prázdninový den užili na dvě stě procent.
Asi o čtvrt na tři jsme usoudili, že bychom měli jít zpátky dom. Cesta nám trvala dýl než tam, přece jenom jsme měli něco v sobě. Když jsme otevírali dveře, na kostele odbíjela třetí hodina ranní. A to jsme vůbec netušili, co nás ještě čeká.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 2. února 2010 v 13:29 | Reagovat

héééééééééééééj já chci vědět co je čeká!!! takže tvůj bojovej úkol je dokopat Shig k přečtení tý kapitoly a hned to přidat, protože mě to fakt zajímá!!

2 Seryn Seryn | 2. února 2010 v 14:59 | Reagovat

už sem ju k tomu málem dokopala dneska ve tři hodiny ráno..  :-D  :-D  pak řekla že si to přečte až vstane.. a čekám na ňu.. a ona pořád nikde...  :-?  :-?  :-D  :-D  ;-)

3 wladka wladka | Web | 2. února 2010 v 19:15 | Reagovat

heh super....njn donut Shig k citaniu...vssak mate prazdniny jooj jak vam fajno aj ja cem :(((

4 Seryn Seryn | 2. února 2010 v 19:19 | Reagovat

prej už si to přečetla... kapitolu mi schválila.. teď už jen čekám až tu bude víc komentů...  ;-)

5 Shig Shig | E-mail | 2. února 2010 v 23:30 | Reagovat

heeeeeeeeeeeeeeeeeeej :-D to je nusné pomlůvání za mýma zádama já sem to přečetla už v ty 3 a to Seryn už byla dávno v peřinách a ráno sem dospávala no do oběda :-P a vařila takže na kompl sem še dostala až tak no ve 2 možná :D mimochdem 10. kapča je dobrá mě se líbí uvidíme jak vám

6 Bičik Bičik | 3. února 2010 v 12:37 | Reagovat

já chci taky prázky :-D jináč super kapča, jde se číst dál

7 Faillë, Draco Faillë, Draco | Web | 23. října 2010 v 13:49 | Reagovat

mi chceme prázdniny... zrovna teď se musím našprtit splav... neleze nám to vůbec  do hlavy

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama