Opravdové přátele rozdělí jenom smrt, nikoliv osud.

4. Kapitolka

12. července 2009 v 20:56 | Seryn |  ○ Thopmsonovic holka
PO dlouhé době zase kapitolka ke Cath...doufám že se vám to bude líbit... takže komentovat komentovat.... a ignorovat chyby...
Seryn

P.S. Zitra jedu se Shig do Prahy takže určitě nic nepřibude... bo aspoň přes den... možná v noci vám sem hodím něco pro zasmátí...

Druhý den mě vzbudila Ginn.

"Cath, vstávej."
"Kolik je hodin?"
"Za deset minut osm."
"To si ze mě děláš prdel?!"
"Ne, ale vážně musíme vstávat."
"Nevstávám dřív než v deset hodin. Natož tak o prázdninách..."
"Jak chceš," rezignovala Ginn a odešla pryč. Já jsem zase usnula. Po chvíli někdo otevřel dveře. Nevěnovala jsem tomu pozornost, protože jsem si myslela, že je to Ginn. Najednou jsem na sobě ucítila hrozně studenou vodu. Vyskočila jsem z postele a spadla na zem. V tom jsem uslyšela trojí smích. Podívala jsem se a uviděla jsem Fred a George, jak se válí po zemi, a Ginn, která k tomu neměla daleko. Do pokoje vletěl Sirius celý vyděšený, co dvojčata zase provedla.
"Co se to tu kruci-" začal Sirius mluvit. Ale pak jsem slyšela jsenom další výbuch smíchu. To by mě zajímalo čemu se smějou.
"Ha ha ha... Velice vtipné, že?"
"Jasně,..." začal George.
"... že jo," dokončil Fred.
"Nejste náhodou dvojčata?" zeptala jsem se ironicky a odkráčela do koupelny se zkulturnit.

Asi po půl hodině jsem sešla do kuchyně pro něco k snědku.
"Je něco k snídani?" optala jsem se mamky, protože tam nikdo normální nebyl.
"Jo. Toasty. Jsou na stole."

Podívala jsem se na stůl, ale nikde nic nebylo, pokud se nepočítá talířek s odrobinkama.

"Myslíš na stole v kuchyni nebo je tu ještě někde jiný stůl, o kterém zatím nevím?"
"Jsou-," mamka se otočila a podívala se na stůl," byly tady na stole."
"Někdo je zřejmě snědl, že?" podívala jsem se na Freda a George, kteří se snažili tvářit se jako andílci.

"Asi jo," odpověděli mně dvojčata jednohlasně.
"Výborně," řekla paní Weasleyová, která právě vstoupila do kuchyně, "jak vidím, už jste po jídle. Tak v tom případě běžte do přijímacího salonu. Jsou tam běhnice a staré harampádí. Máme dost práce. Jdeme."

Vydali jsme se do salonu jak na popravu. Šla jsem jako poslední. Když jsem byla ve dveřích, tak na mě mamka zavolala.

"Cath, máš tu snídani."
"Pozdě mami," řekla jsem a s těžkým srdce a prázným žaludkem jsem se odvláčela za ostatníma.

Asi po hodině uklízení (všichni puberťáci uklízeli, jenom já jsem protestovala) dvojčata někam zmizli. Za chvilku se zase vrátili a nesli talíř s obloženými chleby. Přinesli to ke mně a nabídli mi. Asi se nade mnou slitovali. Když jsem dojedla, šla jsem pomoct ostatním s uklízením. Ne že by mě to zrovna bavilo, ale nějak jsem si připadala blbě, když ostatní uklízeli a já tam seděla jak tvrdé y a čučela na ně. Vydala se ke skříni a začala ji vyklízet. Našla hrozně moc harampádí. Některé věci se jakoby nechtěly vzdálit od police. Třeba taková stříbrná tabatěrka. Vzala jsem ji do ruky s tím, že ji vyhodím, a ona mě ta mrcha jedna kousla. Pokousaná ruka se mi běhěm několika vteřin patáhla hnusným nechutným strupovitým povlakem, který připomínal tuhou hnědou rukavici. Vydala jsem se teda do kuchyně, aby mi to někdo ošetřil. Na schodech jsem narazila na Siriuse.

"Proboha, cos dělala?" zeptal se, když uviděl moji ruku.
"Kousla mě nahoře tabatěrka, mrcha jedna."
"Poď, ošetřím ti to," řekl a odešli jsme do kuchyně. Když mi to Sirius ošetřoval, někdo zazvonil. Otevřít šel Kingsley. Byl to Mundungus. Chtěla jsem si poslechnout o čem si to vykládají, protože to do kuchyně nebylo moc slyšet, ale někdo začal na Mundunguse křičet. Nejspíš paní Weasleyová.

"TOHLE NENÍ ŽÁDNÉ DOUPĚ K PŘECHOVÁVÁNÍ KRADENÉHO ZBOŽÍ!"

Myslím, že Fred a George jsou štěstím bez sebe, když jejich mamka křičí na někoho jiného než jsou oni dva.

"...TAKOVÁ ABSOLUTNÍ NEZODPOVĚDNOST! JAKO BYCHOM NEMĚLI DOST STAROSTÍ I BEZ ZOHO, ŽE NÁM SEM TAHÁŠ NĚJAKÉ KRADENÉ KOTLÍKY..."
"VY DAREBÁCI! VYVRHELOVÉ!VY NEČISTĚ PLODY ŠPÍNY A HNUSU! BASTARDI, MUTANTI, ZRŮDY! ZMIZTÉ Z TOHOTO DOMU! JAK SE OPOVAŽUJETE ZNESVĚTIT SÍDLO MÝCH PŘEDKŮ!..."

No super. Teď se k paní Weasleyové přidala ještě ta odporá babizna, která má tu drzost si říkat moje babička. Asi bych měla jít nahoru nebo ohluchnu.

"Díky Siriusi, ale teď už půjdu nahoru nebo asi vážně ohluchnu."
"Půjdu s tebou."

Vyšli jsme schody a uslyšeli jsme George.

"Co tu vůbec chceš?"
"Krátura uklízí," ozvalo se. V tom zakročil Sirius.
"To povídej holubům."

Koukla jsem se do místosti. U dveří stál Fred vedle něj George, kousek dál pak Harry a v nepravidelném půlkruhu Hermiona, Ron a Ginn. Mezi nima stál domácí skřítek. Měl na sobě kus usmoulaného hadru, který měl uvázaný kolem pasu jako bederní roušku. Vypadal, že je hodně starý. Kůže na něm doslova vysela, hlava byla holá a z jeho netopířích uší mu trčely chomáče bílých chlupů. Šedé vodnaté oči byly podlité krví a baňatý nos trochu připomínal prasečí rypák.
Krátura, tak se asi jmenoval, se uklonil Siriusovi, ale tak moc směšně, že jsem vyprskla smíchy.

"Postav se rovně," napomenul ho Sirius. "Tak co tady děláš?"
"Krátura uklízí," odpověděl skřítek. "Smyslem Kráturova života je sloužit vznešenému domu Blacků..."
"Ne vznešenému, ale zanešenému," ušklíbl se Sirius. "Je tu špíny jako v chlívku."
"Pán byl vždycky veselá kopa," poznamenal Krátura a poklonil se. Pak začal mluvit jako by si myslel, že ho nikdo neslyší. "Pán byl mizerná nevděčná svině, která své matce zllomila srdce..."
"Kráturo, sklapni!" řekla jsem dřív, než kdokoliv něco řekl. Krátura se na mě vražedně podíval, ale už nic neřekl.
"Ptal jsem se, co tady děláš," ozval se po chvilce Sirius. "Pokaždé, když se tu ukážeš a předstíráš, že uklízíš, potají si k sobě něco odneseš, abychom to nemohli vyhodit."
"Krátura by si nedovolil něco vzít z pánova domu," ozval se zase a pak si začal mumlat: "Paní by Kráturovi nikdy neodpustila, kdyby se ten gobelín vyhodil, patří rodině už sedm století. Krátura to musí..."
"Hned jsem si myslel, že ti jde o tohle," zavrčel Sirius a vrhl opovrživý pohled na protější stěnu. "Nepochybně ho matinka začarovala kouzlem trvalého přilutí. Ale jestli se mi to podaří odstranit, pak to poletí z domu než bys řekl švec. A teď zmiz, Kráturo!"
Krátura se sebral a šel pryč. Přitom si po cestě rozhořčeně mumlal: "...vrátí se z Azkabanu a hned začne kráturovi poroučet. Říká se o něm, že je vrah..."
"Jestli nepřestaneš huhlat, tak se ze mě vrah stane!" zabručel Sirius a zabouchl dveře.
"Nemá to v hlavě v pořádku," zastávala se skřítka Hermiona. "Myslím, že si neuvědomuje, že ho slyšíme."
"Byl tady moc dlouho sám. Poslouchal příkazy matčina portrétu a povídal si sám se sebou, ale odjakživa to byl odporná malý..."
"Kdybys ho propustil na svobodu," zadoufala Hermiona, "třeba by.."
"Nemůžeme mu dát svobodu. Ví toho příliš mnoho o řádu. A navíc by ho ten šok zabil. Zkus mu navrhnout, aby šel jenom ven z domu, a uvidíš, jak se na to bude tvářit."
"Super, jdu to zkusit," oznámila jsem Siriusovi a chtěla jsem jít směrem ke dveřím. Sirius mě ale zadržel dřív než jsem se zmohla na jeden krok.
"Tady budeš," řekl mi a odešel ke starému gobelínu. Šla jsem i s ostatními za ním.
Gobelín se zdál být nesmírně starý, byl celý vybledlý a vypadal, jako by ho na několika místech prožraly běhnice. Kořeny sahaly alespoň do středověkých dob. Velký nápis nahoře hlásal:


"Nejsi tady," řekl Harry.
"Býval jsem tadyhle," ukázal Sirius na malou okrouhlou dírku. "Moje sladká stará matička mě vypálila svou hůlkou, když jse utekl z domu. Bylo mi tenkrát asi šestnáct a šel jsem ke tvému tátovi, Harry. Jeho rodiče mě vzali jako vlastního. Když mi bylo sedmnást, zařídil jsem si svůj vlastní byt. Strýček Alfard mi zanechal slušnou hromádku zlata. To je ostatně důvod, proč ho vymazali. Všechny jsem tady nenáviděl. Rodiče kvůli jejich posedlosti s čistou krví, přesvědčené, že být Black je prakticky totéž jako být člen královského rodu... toho idiota bratra, co byl tak hloupý, že jim věřil... tohle je on. Byl mladší než já a byl jim mnohem lepším synem, jak mi neustále připomínali. A ten idiot se přidal ke Smrtijedům. Ale pak ho zabil Voldemort nebo někdo ze smrtijedů na Voldemortův příkaz."
"Oběd!" ozval se hlas paní Weasleyové.

Držela hůlku zdviženou vysoko před sebou a na její špičce nesla obrovký talíř plný obložených chlebů a nějakých koláčků. V obličeji byla rudá jako rak a tvářila se stále rozzloběně. Všichni se vrhli na jídlo krom mě, Siriuse a Harryho.

"Už jsem si ho neprohlížel celá léta," zamylšeně poznamenal Sirius. "Tady je Phineas Nigellus... A Araminda Medová... A teta Eladora... Ale Tonksová tu není."
"Vy jste s Tonksovou příbuzní?" podivil se Harry.
"No jistě. Její matka Andromeda je moje sestřenice, tu jsem měl moc rád. Ne, ani Andromeda tu není... Ale její sestry tu jsou pořád. Narcisa a Belatrix. Provdali se za báječné a ctihodné muže z čistokrevných rodin. Ale Andromeda si vzala Teda Tonkse, čaroděje s mudlovskou krví, takže..."
"Ty jsi příbuzný s Malfoyovými!" řekl nevěřícně Harry.
"Všechny čistokrevné rodiny jsou vzájemně v příbuzenském vztahu," řekl Sirius.
"Lestrangeovi," přečetl Harry a začal přemýšlet.
"Ti jsou v Azkabanu," ucedil Sirius. "Belatrix a jejího manžela Rodolfuse tam zavřeli spolu s Bartym Skrkem mladším. Byl s nimi i Rodolfusův bratr Rabastan."
"Vy dva jste taky nějací příbuzní?" zeptal se nakonec Harry.
"Proč se ptáš?" zeptal se Sirius překvapeně.
"Říkal jsi, že všechny čistokrevné rodiny jsou vzájemně v příbuzenském vztahu."
"Podiv se a uvidíš," řekla jsem a odešla si vzít nějaký chleba, než to všechno dvojčata sežerou. Po chvíli jsem jenom slyšela: "Ona je vážně tvoje neteř?"

Vyklízet a odmoření salónu nám zabralo asi tři dny. Zůstal tam nakonec jenom gobelín a rachotivý stůl. Dali jsme se na vyklízení jídelny v přízemí.
"Fuj, tu je prachu," řekla jsem.
"Musíme to tu uklidit," poznamenala paní Weasleyová. "Tak dáme se do toho."

Já s Ginn a Hermionou jsem si vzala police, dvojčata s Harrym a Ronem kredenc a Sirius skříně. Když dvojčata vyklízeli příborník, zavolali Rona, ať se de na něco podívat. Jak došel k příborníku, tak zase hned odešel. Nebo vyběhl s křikem je přesnější. Schovávalo se tam totiž několik malých pavoučků, ale opravdu malých. (Byli velcí si jako podšálky...)

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Shig Shig | E-mail | 12. července 2009 v 21:36 | Reagovat

ježiši pavouci..:D malý jako podšálky to si děláš pr..srandu no fuj :-!

2 Šílenej Šílenej | E-mail | Web | 12. července 2009 v 21:53 | Reagovat

dost dobrý!! už se těšim na další - ostatně jako vždycky

a podšálky normálně britský nebo nějaký miniaturní italský pod to jejich espreso nebo co to pijou? :D  :D  :D

3 Asci Asci | Web | 12. července 2009 v 23:38 | Reagovat

bléé pavouci...si pamatuju že když jsem měla pavouka v pokoji, tak jsem prvně řvala...nikdo mi nepřišel na pomoc :-D...tak jsem ho umlátila jednou bichlí ze školy :-D:-D...zbyly po něm jenom nožičky a flek :-!  :-! ......jinak kapitola jako obvykle skvělá :-)

4 Bičik Bičik | Web | 13. července 2009 v 9:11 | Reagovat

parádní kapitola, tahle povídka mě baví čím dál tím víc, těšim se na další kapču :D  :D  :D  :D

5 Tess Tess | Web | 20. července 2009 v 18:32 | Reagovat

Pár nedostatků gramatických: není to GOLEBÍN ale GOBELÍN, to je docela důležitá informace. 2.) to heslo na gobelínu nezní COUJOURS PUR ale TOUJOURS PUR (Pořád čistý - z francoužštiny)
Není to vážně nějaký úspěchaný? Vždyt se ani neseznamovala s Harrym atd... a že by tak rychle už byla se všema nejlepší kamarádka, to se mi taky moc nezdá. Navíc je to skoro celý opsaný z pátýho dílu, ne?

6 Faillë, Draco Faillë, Draco | Web | 23. října 2010 v 13:31 | Reagovat

Ááááá pavpuci...zdrháme... :D  :D  :D  :D

7 Tj Tj | Web | 28. září 2011 v 22:00 | Reagovat

Pavúúk!! Áááa!! Ale kapča super :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama